založil farář Antonín Krpoun V Beneticích dne 25. března 1924
Dle Vlastivědy Moravské, Třebíčského okresu, sepsané prof. Dr. Františkem Dvorským a roku 1906 vydané, kraj třebíčský chladný a hornatý, za dávných zv. dřevěných let hustým lesem byl pokryt, lidem byl osazen později nežli jiné kraje teplejší a úrodnější. Zakládací listina kláštera třebíčského z roku 1101 zmiňuje se o tom, že kraj třebíčský před 11. stoletím již obydlen byl, obyvatelé bydleli v malých osadách, která místa však to byla není známo. Většina osad má jméno po zakladateli, které jest buď patronymické na „ice“, neb „ovice“ (Benetice, Běchovice) aneb přivlastňovací na „ov“ (Ptáčov) a „ín“ (Čechtín). A tak pravděpodobně povstala i osada Benetice. Jméno její odvozeno jest od Beneta neb Beneda. Beneda jest počeštělé jméno Benedikt, což značí obyvatele poddané benediktinům, aneb osadu založenou Benetou. Jsou-li dějiny města Třebíče úzce spojeny s dějinami benediktinského kláštera třebíčského, jsou s nimi také jistě spojeny i dějiny osady Benetice, která jemu náležela. Dlužno připomenouti, že klášter Třebíčský (nyní zámek na podklášteří) byl založen roku 1101 od bratří Přemyslovců. Oldřicha, knížete Brněnského a Litolta, knížete Znojemského. Když totiž Oldřich poznal marnost snahy své, aby pomocí svého bratra dosedl na s tolec Český, jemu právem patřící, uchýlil se, smířiv se s Bořivojem II. do zátiší i se svým bratrem. Poblíž loveckého svého hrádku, jemuž jméno bylo „Třebeč“ (Třebek – Třebíč) založili klášter, a při něm postavili nádhernou baziliku, která stále budí obdiv. Klášter hojnými statky opatřili, jak oba zakladatelé, tak i jejich potomci a Benediktiny v něm usadili.
Benetice založeny byly pravděpodobně ve XII. nebo XIII. století a náležely až na krátkou dobu pořáde velkostatku – klášteru Třebíčskému, benediktiny spravovanému. Počátkem XV. století byly totiž od kláštera zastaveny světským majitelům, z nichž roku 1409 se připomíná Stibor z Benetic.(kterého pohnal Morava z Králic, že na něm dobývá 31 kop, jež Chlestoň, bratr Stiborův vzal. pozn..) Když klášter Třebíčský s veškerým majetkem a poddanstvím přidělených obcí a osad byl pro benediktiny ztracen, a na Moravě nastoupil vládce Vladislav, zastavil panství Třebíčské se všemi osadami i s Beneticemi svému hofmistrovi Vilémovi z Pernštejna za 7000 zl. a tím přichází i Benetice pod vládu pánů z Pernštejna, ač zboží – panství – Třebíčské v zemských deskách bylo formálně vedeno jako zástava benediktinského kláštera. Teprve císař Ferdinand I. roku 1556 dal panství Třebíčské Vladislavovi z Pernštejna, synu Jana z Pernštejna, za vlastní a dědičné.
Vklad listu v deskách zemských z roku 1556 vykazuje mezi statky panství Třebíčského i ves Benetice se žite.m a ovsem jež Benetice byly povinny odváděti. A ves Věstoňovice s dvorem. Vratislav z Pernštejna byl nucen pro svůj příliš nádherný život statky rozprodávati, a proto dal panství Třebíčské do prodeje, jež koupil Burjan Osovský z Doubravice na Valči, který roku 1561 měšťanům třebíčským za mírný poplatek popustil mnoho polí, luk a zahrad jakožto vlastní majetek jejich a dědičný majetek. Po něm nastoupil Smil Osovský z Doubravice, který měl za druhou manželku Kateřinu z Valdštejna, jež jsouc po smrti manželově majitelkou, učinila dědicem a pánem panství Třebíčského svého synovce nejstaršího syna svého bratra Adama z Valdštejna, Rudolfa, nařídivši roku 1628 aby vždy nejstarší syn, vlastně nejstarší člen z rodu Adama z Valdštejna Panství Třebíčské dědil. Tak se octla Třebíč se vším majetkem v rodě pánů z Valdštejna linie české a u tohoto rodu spočívalo panství jakožto „seniorát“ až do doby, kdy pozemkovou reformou přešlo panství, ne ovšem už v bývalé velikosti ani ,v bývalé moci na dědice tohoto rodu.
Dle popisu z roku 1678 náleželo ku panství Třebíčskému mimo jiné zboží osady Benetic a Věstoňovice a větší lesy – Čertovy doly a Záhoří u Benetic. Toto bylo dlužno předeslati, aby čtenář byl obeznámen s původem obce a dávných její dějin a si vysvětlil, jak povstali v obci majetníci pozemků, kteréžto pozemky během časů nabyli koupí, darem aneb jiným závazkem. Byly-li Benetice klášterem Třebíčským založeny, byli také obyvatelé Benetic klášterními poddanými, později pak poddanými majitelů panství Třebíčského s určitými závazky, které trvaly až do zrušení nevolnictví.
Benetice
Osada Benetice leží v hornaté krajině, vzdálena od Třebíče 10 km na severozápad, na dlouhé doby špatnými cestami s okolím spojena, nyní však dobrými silnicemi opatřená. Silnice s Třebíče přes Benetice k Bochovicím vystavěna byla roku 1900, z Benetic k Horním Vilémovicím roku 1912, kteráž na druhé straně připojena byla k silnici vedoucí z Čechtína ku Svatoslavi. Poloha Benetic jest 575 m vysoká, krajina kopcovitá a kamenitá, podnebí drsné. Předním zdrojem výživy obyvatelstva jest polní hospodářství spojené s chovem hovězího a vepřového dobytka. Z obilí daří ,se zde dobře žitu a ovsu, z okopanin bramborům.
Domy dříve dřevěné jsou nyní stavěny z kamene a z cihel a zomítány. Kroj jest poloměstský. Za let minulých býval ovšem jiný, ale nijak nápadně nevynikal a nelišil se od nynějšího. Rozměry a velikost pozemků jednotlivých majitelů nebyly nikdy stejné, také rozdělení polí na lány, půl – a čtvrtlány a podsedky, nebylo všude stejné. Dle tohoto rozdělení a dle velikosti pozemků museli poddaní odváděti různé dávky vrchnosti a nebo různé práce vykonávati, čemuž se obyčejně říká robotovati. Tak do roku 1678 drželi v Beneticích 3 rolníci po 2 lánech o 60 měrách, 5 rolníků po láně o 30 měrách, 2 rolníci po půlláně o 15 měrách. Později jmenovali se dvouláníci celoláníky a celoláníci půlláníky a žili v osadě 3 celoláníci, 5 půlláníků a 2 čtvrtláníci. Každý celoláník robotoval v týdnu párem koní 3 dny a mimo to 13 dní ročně ruční práce, pololáníci polovici toho. Domkaři 26 dní a podruzi 13 dní ročně pracovali na polích. Mimo to musela obec odváděti ročně určitou dávku obilí – žita a ovsa, a z jednoho lánu každého 1 slepici a 10 vajec. Povinnost konati různé práce byla takto uložena – orati na ozim 6 dní, na jaře 3 dni; žati obilí – ozim 8 dní , jař 1 den,pleti len 2 dni, trhati hrách 1 den, seno a otavu 2 dni séci a 4 dni sušiti. To vše z jednoho každého lánu. Toto však rokem 1848 úplně pominulo, a stav rolnický v našich osadách byl zproštěn všech dávek a povinností, rolník stal se pánem svých pozemků samostatným a svobodným, jen daněmi různého druhu ve prospěch obce, země a státu, jakožto celku jest povinován. Tím rokem také počíná doba rozkvětu venkovského a rolnického stavu což všude na vesnicích a osadách jest možno pozorovati. Počet obyvatelstva v osadě Beneticích zůstává již léta stále skoro stejným, není velkého příbytku ani úbytku. Tak při posledním sčítání lidu roku 1921 čítali Benetice 160 duší, vesměs náboženství římskokatolického. Roku 1928 – v 10. roce trvání republiky žijí v Beneticích v domech číslo: 1. František Vrbka, 2. Karel Vostal, 3. Škola, 4. Kovárna a chudobinec, 5. Stanislav Dobrovolný, 6. Alois Krejčí, 7. Jan Vostal, 8. Karel Bulíček, 9. František Urban, 10. Julius Vostal, 11. Alois Vaněk, 12. Jaroslav Čapek, 13. Jan Doležal, 14. Ladislav Vlach, 15. Antonín Valík, 16. František Harák, 17 Fara, 18. František Valík, 19. Václav Vratislavský, 20. Ludvík Vostal, 21. Alois Šoukal, 22. Bohumil Vostal, 23. Jan Školař, 24. Josef Šustr, 25. Anežka Přinosilová, 26. Josef Šustr, 27. Dominik Krejčí, 28. Bohumil Jurda, 29. František Cejpek a František Maštera.
Obecní rozloha má 205,4 ha polí, 50 ha luk, 1 ha zahrad, 11,7 ha pastvin a 49 ha lesů. Obec sama mimo pastvinu zv. Na Vejhoně majetku žádného nemá. Tratě se jmenují: Krčůvky, Zadní Padělky, Zátoky, Honečky, Sviny, Roviny, Na Krajinách, Kačeny, Skalníky, U Chřibu, V Karkulkách, Žleb, Nad Pololáním.
Jak již bylo řečeno obec byla dříve špatnými cestami s okolím spojena, což bylo i příčinou též, že ani v dobách válečných žádné vojsko sem nepřišlo – není ovšem čeho litovati, jen po bitvě u Králové Hradce 3. července 1866 táhl tudy nepřítel – Prušák – když táhl se svými hordami přes Moravu k Vídni. Rozšířená v té době v různých našich krajích moravských cholera i zde řádila a dost lidu jí onemocnělo a dost ho také skosila.
Požáry, které žijící lidé pamatují byly v Beneticích:
roku 1891 v srpnu, jenž povstal v domě č. 13 u Jana Doležala, a zničil celé jeho stavení při čemž shořel na kůlně čtyřletý chlapec, shořelo tehdy a kolna Vlachova, čís. 14, stavení a kolna čís. 1, všechno v 2., 5., a 7. čísle. Byl to asi největší požár.
roku 1896 u Šoukalů; v čísle 21
roku 1928 stodola Vostalová v čís. 10
roku 1898 stodola Doležalova v čísle 13
Kolem silnic jsou nasázeny ovocné stromy, vesměs jabloně. Mimo ve svých zahradách počínají mnozí osazovati i meze ovocnými stromy, tak učinil Karel Vostal z čís. 2, Stanislav Dobrovolný z čís. 5, Ludvík Vostal z čís. 20, Jan Školař z čís. 23, Julius Vostal z čís. 10. Také u nově postavených domků číslo 18, 28 a 27, zakládají si majitelé jejich zahrady.
Jako u Věstoňovic je památný prastarý Javor tak stane se někdy i památným, neuškodí-li mu nějaká pohroma, i t.zv „Čechů Bouček“ strom, který vyniká hlavně krásným širokým rozložením svých větví. Jak je starý nikdo neví, i nejstarší lidé říkají, že ho tak stále pamatují. Strom stojí o samotě v poli, na pozemku parc číslo 610, patřícímu toho času Stanislavu Dobrovolnému z domu čís. 5. Doporučuje se k ochraně.
Kostel a fara
Nejvýznamnější budovou v Beneticích jest kostel sv. Marku evangelistu zasvěcený. K farnosti Benetické přifařeny jsou obce : Benetice, Věstoňovice, Bochovice, Svatoslav a Horní Vilémovice. Fara v Beneticích byla zřízena od benediktýnů Třebíčských, kteří i kostel vystavěli. Roku 1556 byla fara v rukou akatolíků, v roku 1609 až 1613 měla s Červenou Lhotou společného evangelického pastýře Jana Novokolínského. Roku 1613 darovala Kateřina z Valdštejna patronát obci a na faru dosazen byl Jakub Petrozelinus, který zde setrval až do roku 1624. Po obnově náboženské byly Benetice přifařeny a přiděleny duchovní správě do Kamenice; až roku 1785 náboženská matice duchovní správu zdejší obnovila. Založivši lokálii, která roku 1859 na faru povýšena byla. Patronát fary Benetické jest od té doby v rukou náboženské matice.
Starý kostel původní, který stával na nynějším starém hřbitově nedaleko fary, roku 1774 úplně shořel, až na kalich a jeden ornát a byl roku 1778 znovu vystaven, ale chatrně. Protože kostel ten naprosto nedostačoval, byl poblíž něho přes cestu na stráni, kteráž patřila k domu čís. 2, vystaven nový, rozsáhlý, prostorný, úhledný, moderní kostel. Krásně se vyjímají, zvláště v létě, u kostela nasázené stromy; stromy ty sázel farář zdejší František Zineker nedlouho po svém příchodu.
Stručné dějiny kostela jsou : Roku 1853, 1. května, právě o poutní slavnosti sv. Marka byl posvěcen a položen základní kámen k jeho vystavění. Roku 1859, 16. října, na den posvěcení chrámu páně, byl zhotovený kostel od děkana Třebíčského Jana Janouška slavnostně posvěcen a službě Boží odevzdán. Samotná budova kostelní byla postavena nákladem 20 000 zl.; ostatní vnitřní zařízení bylo hrazeno zvláště. Největší díl nákladů připadl na náboženskou matici.
Kostel stavěl Dominik Herzán, stavitel z Třebíče. Jak hlásá kamenná deska v kostele u dveří ve zdi zasazená; na ní je napsán rok 1855. Dle ústního podání prý na něm stavitel prodělal, protože prý musel základy dvakráte začínat.
V letech pozdějších byl kostel nákladem dobrodinců nynějšími oltáři opatřen a roku 1904 rovněž z příspěvků dobrodinců obnoven a vkusně vymalován. Roku 1922 pořízeno bylo nové kamenná schodiště ke kostelu kostelním konkurenčním výborem v Beneticích nákladem 4 742 Kč 70 h. Na věži byly dříve 2 zvony; jeden 120 kg těžký, druhý 45 kg. Zvon 120 kg byl za války requirován; zůstal jen malý zvon. Manželé František a Anna Vaněk z Benetic čís. 11 darovali kostelu nový zvon, který byl roku 1924 farářem Antonínem Krpounem posvěcen ke cti a chvále sv. Marka a na věži umístěn; váží 115 kg.
Roku 1928 pořídil kostelní konkurenční výbor ještě jeden zvon za přispění obnosu za requirovaný zvon. Zvon tento byl rovněž farářem Antonínem Krpounem 23. září 1928 posvěcen a sice ke cti a chvále Marie Panny a také na věži umístěn. Váží 225 kg a příslušenství jeho 22,50 kg. Celkem tedy 247,50 kg. Jsou nyní na věži kostelní zvony tři a jsou harmonicky sladěny.
Starý kostel byl úplně rozbourán a místo úplně srovnáno. Materiálu z něho bylo použito ku stavbě domu č. 9. Místo, kde kostel stával spolu s bývalým hřbitovem, je nyní ohraženo dřevěným, tyčkovým plotem, k němuž roku 1927 nasázen byl keř hlochovitý, aby místo bývalého kostela a hřbitova úhledněji vypadalo. Farář František Hons, když starý kostelík zbourali, poznamenal ve farní kronice, že je škoda toho tichého, hodného souseda farářova.
Hřbitov se nyní nalézá nad novým kostelem na svahu, ale má jen dřevěnou, málo vzhlednou ohradu.
Varhaníkem při kostele v Beneticích jest od doby, kdy učitelstvo služby té se dobrovolně zřeklo, t.j. od roku 1919, Karel Vostal, rolník, t.č. starosta obce a zároveň předseda kostelního konkurenčního výboru v Beneticích, ku všeobecné spokojenosti.
K tomuto jest dlužno poznamenati i jména duchovních správců, kteří v Beneticích, ať jako lokalisté, ať jako faráři, působili.
„Neznáš je snad, milí čtenáři, ale vzpomeň jich aspoň, vždyť vedli Tvé předky a obyvatele obce, v kteréž i Ty bydlíš; nesli s nimi břímě života, snášeli s nimi slasti i strasti“
Jsou to : od roku 1785
1. Ignác Volný od roku 1785 – 1793
2. Julián Dvořák 1794 – 1799 (+ 25.1.1799 a pohřben v Beneticích)
3. Ignác Pelikán 1799 – 1804
4. Michael Michl 1804 – 1811
5. Tadeáš Tichý 1811 – 1837
6. Karel Mazáč 1837 – 1844
7. Antonín Vlach 1844 – 1850
8. Josef Maleček 1850 – 1858
9. Jan Král 1858 – 1860
10. František Hons 1861 – 1869
11. Ludvík Moser 1870 – 1878
12. František Zineker 1878 – 1900
13. František Segeťa 1900 – 1913
14. Eduard Gryc 1913 – 1922
15. Antonín Krpoun 1922 –
Posledním jest pisatelem této pamětní knihy v roce 1929 a nemá jiného přání, než aby přesně a svědomitě bylo v ní pokračováno, aby tak budoucí generace měla správný přehled o životě a činnosti svých předků. Bůh budiž všem a vždycky nápomocen !
Co se týká farní budovy, jest to stavení staré, přízemní, ale slušné a v pořádku udržované. Střecha jest kryta břidlicí, kterážto krytina se dobře osvědčila, neboť skoro 50 roků již trvá, a nebylo třeba ji opravovati. Farní budova byla důkladně opravena roku 1897.
Škola
Škola se připomíná se znovuzřízením fary roku 1785.; vyučováno bylo v dřevěné chalupě číslo 20. Nyní stojí škola uprostřed osady v čísle 3.; je to stavba také již stará; jak stará, pisateli není známo. Učírna ještě má klenutý strop. Roku 1904 byla budova opravena; roku 1922. byly pořízeny nové lavice školní a opraven plot školní zahrádky.
Školu navštěvovaly dlouhou dobu dítky z Benetic, Věstoňovic, Horních Vilémovic a ze Svatoslavi. Když počet dětí vzrostl, byla roku 1889. zřízena nová škola ve Svatoslavi a obec Svatoslav od Benetic odškolena. V roce 1892. bylo povoleno zemskou školní radou moravskou zřízení školy expoziturní v Horních Vilémovicích, kdež roku 1894. počalo se vyučovati v nově vystavené škole v Horních Vilémovicích. A tím se stalo, že jednotřídní školu v Beneticích navštěvují nyní dítky jen z Benetic a Věstoňovic.
Učitelé se zde nyní rychle střídají, což dříve snad nebývalo, neboť učitel Karel Klíma, který zde nejdéle asi působil vyučoval tu od roku 1841. – 1882.
Od roku 1914. – 1928. na zdejší škole vyučovali:
Karel Motyčka, Albín Lorenz, František Nápravník, František Krejčí, Ida Svobodová, Antonín Sedlák, Bohdan Nahodil, Bohumil Palát, Cyril Pavlíček, Antonín Skála Bohuš Sovák, Josef Liškám, Olga Lacetková, Antonín Polák a Jan Příbek.
Novostavby a důležité opravy
Po převratu – od 28. října 1918 byly v Beneticích provedeny tyto stavby. Jurda Bohumil a Valík František vystavěli nové domky za vesnicí na pozemku koupeném od Julia Vostala a staré své domy prodali; Valík František prodal domek Ludvíku Vostalovi, který jej rozboural a na místě tom vystavěl si stodůlku a část si ponechal na zahrádku; Jurda Bohumil prodal svůj pozemek obci, kteráž v něm kovárnu ponechala a druhou část upravila pro obecní chudobinec.
Dřívější obecní chudobinec, v němž po léta již nikdo bydleti nemohl, prodala obec Aloisu Krejčímu, truhláři v Beneticích, který roku 1928, zbourav také své stavení, vystavěl tam krásný dům a jej eternitem pokryl. Za hřbitovem, na svahu stráně postavili si domek manželé Bohumil a Božena Vostalová, kteráž tam vede živnost dámské krejčové od roku 1925. Dominik Krejčí, krejčí v Beneticích, dříve číslo 16, prodal svůj domek Františku Harákovi a sám si vystavěl roku 1926 nový dům, který má nyní číslo 27., v sousedství nových dvou domů za vesnicí.
Také dlužno jest potřebí se zmíniti o přestavbě domu Karla Bulíčka a pokrytí domku novou střechou, neboť bývalý domek jeho nečinil již zvláště na cizince, okolo po silnici se ubírající, pěkný dojem.
Věstoňovice
Osada leží na výšině u lesa půvabně rozprostřena, čítá pouze 11 domů a v nich 72 obyvatel dle sčítání lidu z r. 1921, v nichž 54 náboženství římskokatolického a 18 evangelicko-českobratrského. Věstoňovice tvoří s Beneticemi jednu politickou obec. Od dávných dob náležely klášteru třebíčskému, ale tamější dvůr byl 1. polovici 15. století zastaven a často měnil své majitele. Roku 1407 Svah Teleč z Oslavičky, spolčil se na zboží tamnějším se svým polobratrem Janem z Věstoňovic; Téhož roku připomíná se také Volmír z Věstoňovic. Roku 1416 prodal Jan z Věstoňovic Václavovi Kumboštovi ve Vilémovic, půl dvora s lesy. Od roku 1437 vyskytuje se na Věstoňovicích Jan Langazt (snad syn Jana z Věstoňovic ´´ Sviestonovic ´´ ) jeho manželkou byla Anna z Moravce, která jej též společníkem svého dědictví v Radkově učinila.
Roku 1556 byly Věstoňovice celé zase připojeny panství Třebíčskému. Žili tu 4 láníci (Vávra, Zich Hrachovec, Jan Sríkup a Šimek Šíp ). Dávali úrokú o sv. Jiří a sv.Václavu po 16 groších, 16 slepic, vajec jednu kopu; každý musel orati 12 dní, a všichni nažíti 64 kop obilí. Celá obec dávala ze zahrady a luk ode dvora 27 grošů o sv. Václavu. Mimo to 6 přespolních lidí drželo v nájmu ode dvora Věstoňovického louky,
Roku 1678. měli zde čtyři láníci jen po třicetipěti měrách jeden chalupník byl bez polí.
Obec žádného jmění nemá. Celkový výměr vykazuje 88,5 ha polí; 19,3 ha luk; 1,7 ha zahrad; 9,9, ha pastvin a 42,4 ha lesa.
Přifařena a přiškolena jest osada do Benetic; 3 rodiny evangelicko-českobratrské posílaly své děti do školy v Horních Vilémovicích, od roku pak 1925 posílaly je též do Benetic.
Roku 1928 bydlí ve Věstoňovicích dle čísel tito:
1. Jakub Novotný
2. Františka Bouzková – vdova po ve válce padlém Rudolfu Bouzkovi
3. Jakub Voda
4. Jan Veškrna
5. Jan Homolka
6. Stanislav Voda
7. Stanislav Novotný
8. František Sláma
9. Drápal a žena jeho Julie Drápalová – porodní asistentka do roku 1926
10. Jan Voda
11. Jan Novotný
V jihozápadní stranu, ¼ hodiny od Věstoňovic stojí v panském lese prastarý javor, ku kterému každoročně mnoho cizinců se dostavuje, aby se pokochali pohledem na neobyčejné rozměry stromu, má 12 m v objemu. Kolik již jar přelétlo přes jeho větve! Zachovejme jej do nejzašší budoucnosti!
Světová válka
Jedna z hlavních a posledních příčin ku válce zv. světové bylo zavraždění rakousko-uherského následníka trůnu Ferdinanda d’Este a jeho choti Žofie 29.6.1914 v Sarajevě příslušníkem národa srbského. Čin ten dal podnět po nesplnění návrhů Rakousko – Uherskem Srbsku daných, jakožto satisfakci, ku válce proti Srbsku. Brzo však utvořily se 2 válčící tábory t.zv: „Dohoda“ (Srbsko, Francie, Anglie, Italie, Rumunsko, Amerika) a t. zv. „Ústřední mocnosti“ (Rakousko-Uhersko, Německo, Bulharsko, Turecko).
Válka trvala 4 léta (1914 – 1918) a skončila tím, že Rakousko-Uhersko se rozpadlo v drobné státy, z nichž jedním jest republika česko-slovenská. Vojenskou službu hned při první mobilisaci nastoupili Šoukal Stanislav, Vostal Karel, Valík František, Vlach Ladislav, Čapek František, Vaněk František, Jurda Bohumil, Krejčí Dominik, Školař Jan, Urban František, Vostal Ludvík a z Věstoňovic: Bouzek Rudolf.
Při domobraneckých prohlídkách uznáni způsobilými :
Roku 1915.: Doležal František, Vaněk Alois, Vostal Bohumil, Šoukal Karel, Vostal Bohumil, Voda Václav, Voda František, Voda Stanislav, Sláma František a Novotný Jan.;
roku 1916: Vostal Jan, Vostal Julius, Vratislavský Václav a Urban Stanislav.
Padlí a zemřelí
První, který položil život svůj, byl Bouzek Rudolf, rolník ve Věstoňovicích čís. 2., zanechav vdovu se 4 malými dětmi., + 24.8.1914. Čapek František, narozený 30.6.1889 v Beneticích, raněn byl 11. listopadu 1914 na srbském bojišti. Po uzdravení nastoupil znovu a na italském bojišti onemocněl a doma 20.3.1916 zemřel.
Bratři : Vaněk František a Vaněk Alois, synové Františka Vaňka, rolníka v Beneticích čís:11, jeden z nich František padl 26.10.1914 v Haliči, a druhý Alois, nar. 26.6.1895 v Beneticích, zemřel v ruském zajetí 13.5.1917. Oběma svým synům postavili rodičové Anna a František Vaněk kříž na svém pozemku parc. čís. 472 u silnice k Bochovicím. Ztrativše tak oba syny byli nuceni Vaňkovi postoupiti dům čís. 11 svému synovci Aloisu Vaňkovi, neboť syn, kterýž jim ještě zůstal, Josef Vaněk, rodák Benetický, jesť knězem katolickým a t.č. farářem v Pavlicích. Doležal Václav byl raněn a zranění svému podlehl.
Zajatí byli : Urban František, Valík František a Vostal Karel, vrátili a budou jistě stále vzpomínati na úděl zajatce. S větší slávou však vrátili se:
Legionáři : Vostal Bohumil, nar. 21.1.1893, byl 15.5.1916 zajat i italském bojišti a vrátil se jako italský legionář, Novotný Stanislav, naroz. 17.1.1894 ve Věstoňovicích, legionář francouzský. Vostal Josef, nar. 5.1.1888 v Beneticích, vrátil se ze Sibiře jako ruský legionář v červenci roku 1920.
Konec říše Rakousko-Uherské
V prosinci 1916 zemřel císař a král Rakousko-Uherský:František Josef I., jenž po 68 roků řídil osudy svých poddaných národů. Po něm nastoupil na trůn císař Karel, syn + bratra císaře Františka Josefa I., za něhož světové válka byla skončena. Říše Rakousko-Uherská se rozpadla, a na troskách jejich povstaly státy nové, mezi mini i štát československý.
Již roku 1917. 30. května učinili zástupcové českého národa sdružení v : Český Svaz, při vstupu na říšskou radu projev, jenž zní: „Zástupcové českého národa, ze všech tří zemí koruny svatováclavské, vstupujíce na radu říšskou v době světodějných událostí válečných, kdy stalo se všeobecným hnutí, směřující k odstranění nadvlády národa nad národem, prohlašují : Poslanci českého národa vycházejí z hlubokého přesvědčení, že nynější dualistický útvar vytvořil k patrné újmě celkových zájmů národy vládnoucí a potlačované, a že k odstranění každého nadpráví národností a k zabezpečení všestranného rozvoje národů v zájmu říše i dynastie jesť nezbytné nutno přetvořiti mocnářství Habsbursko-Lotrinské ve spolkový štát svobodných a rovnoprávních národních států. Opírajíce se proto v této dějinné chvíli o přirozená práva národů na sebeurčení a svobodný vývoj, posilené nad u nás nezadatelnými právy historickými a státními akty plné uznanými, budeme se v čele svého lidu domáhati sloučení všech větví česko-slovanského národa v demokratický český štát, přičemž nelze opomenouti ani větve československé, stejně žijící v souvislosti s historickou vlastí českou.“
Císař Karel teprve až v říjnu 1918, když nastal v armádě úplný rozvrat hlavně nedostatkem potravin, a když uviděl a poznal, že nemožno jest nad dohodou zvítěziti, zvláště když začali proti ústředním mocnostem nepřátelé přibývati, mezi nimiž byli českoslovenští legionáři, utváření ze zajatců československých v Itálii, Francii a na Dalném Rusku, kteří též byli původně určeni a sami byli ochotni jíti bojovati na frontu Francouzskou proti Rakousko-Uhersku a Německu, vydal manifest k svým národům, jímž nabízí všem národům samostatnost ve svazku národů rakouských.
Než věc pokročila již tak daleko, že obsahu manifestu nebylo možno vyhověti, když presidentem severoamerických států Wilsonem, – Amerika se rovněž činně zúčastnila války po boku Dohody – byla prohlášena nota, dle níž, „česko=slovenská rada zahraničí je válčící vláda, jež řídí vojenské a politické věci Čechoslováků. Československý a jihoslovanský národ jsou jediní soudci nad svými právy a nad svým určením.“ Mezi Čechoslováky a Německem i Rakousko – Uherskem je stav válečný.
A tak došlo k 28 říjnu 1918. Dnu významnému, zlatým písmem zapsanému v dějinách našich, v dějinách národa československého. Toho dne prohlášen byl a tím dnem počal = československý štát, jenž nese název republika československá, ve kteréž jsou soustředěny : Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko.
Tak radostně spěchali vojáci domů po trudných dnech svého pobytu na různých místech ! Vrátili se mimo dříve jmenované „padlé a zemřelé“ a mimo Stanislava Šoukala, který zůstal v Rusku oženiv se tam, všichni; nikdo z nich nepřišel k nějakému většímu úrazu; všichni žijí a většinou doma se zdržují, jen Ladislav Vlach ještě dosud = r. 1929 = nosí na zádech pod kůží olověnou kuličku, kterou si s sebou domů přinesl „na památku“.
Národní výbor zastupuje nový československý stát a stává se jediným legálním představitelem vůle celého národa československého a všech jeho stran a vydává 28. října 1918 tento památný manifest:
„Národe československý ! Tvůj odvěký sen stal se skutkem.
Stát československý vstoupil dnešním dnem v střed samostatných kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého národa československého, přejal jako jediný oprávněný a zodpovědný činitel do svých rukou správu Tvého státu.
Národe československý! Vše, co podnikneš, podnikneš od těchto okamžiků jako nový, svobodný člen velkých, samostatných, svobodných národů. V těchto chvílích zakládají se nové bohdá slavné dějiny Tvoje. Nezklamejž očekávání celého kulturního světa, který nezapomíná na útrapy Tvých slavných dějin, jež vyvrcholily v nesmazatelný výkon československých legií na západním bojiště a v Sibiři. Celý svět sleduje Tvoje kroky do nového života, Tvůj vstup do země zaslíbené. Zachovávejž čistotu jako ji zachovává Tvoje národní vojsko česko-slovácké legie. Nezapomínej národní kázně! Buď si stále vědom, že jsi občanem nového státu, nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi. Na počátku velkého díla ukládá Ti národní výbor, ode dneška Tvoje vláda, aby Tvoje chování a Tvoje radosti byly důstojné velké chvíle nynější. Naši osvoboditelé – Masaryk a Wilson, nesmí býti zklamáni ve svém přesvědčení, že dobyli svobody národu, který sám si dovede vládnouti. Ani jediným rušivým činem nesmí býti zkaleny nynější okamžiky, ani jediný z Vás nesmí se dopustiti něčeho, co by mohlo vrhnouti stín na čisté jméno národa.
Každý z Vás musí bezvýhradně šetřiti všeho, co je i jemu svato – svobody osobní i majetku soukromého nesmí býti dotčeno. Podrobiti se musí každý rozkazům – Národního výboru.
V Praze, dne 28. října 1918.
Za národní výbor československý – Dr. Frant. Soukup, Stříbrný, Švehla, Dr. Rašín, Dr. Šrobar.
Zákon vydaný Národním výborem dne 28. října 1918:
Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky, a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti nařizuje :
Článek 1. Státní formu československého státu určí národní shromáždění ve srozumění s československou národní radou v Paříži jako orgánové jednomyslné vůle národa. Než se tak stane, vykonává státní svrchovanost : „Národní výbor“
Článek 2. Veškeré dosavádní zemské a říšské zákony z nařízení zůstávají prozatím v platnosti.
Článek 3. Všechny úřady samosprávné, státní a župní, úštavy štátní, zemské, okresní, župní a obecní jsou podřízeny národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosud platných zákonů a nařízení.
Článek 4. Zákon tento nabývá platnosti dnešním dnem.
Článek 5. Předsednictvu národního výboru se ukládá, aby tento zákon provedlo.
Ve smyslu tohoto nařízení ustavil se Dne 29.října 1918 pro politický okres Třebíčský zatímní okresní národní výbor, který bude vykonavatelem rozkazů národního výboru v Praze, jakožto státního ústředí. Předsedou jeho byl Jan Máchal, gymnasijní professor.
Parlamentní dějiny naší nové říše počaly 15. listopadu 1918. Toho dne sešlo se národní shromáždění. Jednání zahájil předseda národního výboru Dr. K. Kramář. Předsedou národního shromáždění zvolen sociální demokrat Tomášek. Český štát prohlášen =republikou= čsl. Presidentem zvolen Dr. Tomáš Garygue Masaryk, rodilý Moravan.
V ten den se také ustavila prozatímní officielní vláda československé republiky. Ministerským předsedou zvolen Dr. K. Kramář.
V sobotu dne 21. prosince 1918 zavítal po vykonaném obrovském díle osvobozovacím z ciziny do osvobozené vlasti její první president Dr. T. G. Masaryk a byl v Praze slavnostně uvítán.
To bylo třeba předeslati, protože, týká-li se všechno –to celku, týká se také i částí, a Benetice-Věstoňovice jsou částí celku –státu- republiky československé.
Nový život v novém štátě.S velikým nadšením a s velikou radostí bylo přijato prohlášení nového státu – republiky čsl. veškerým obyvatelstvem.
Obec Benetice na počest tvůrců svého osvobození a na stálou památku 28. října 1918 zasadila 27.dubna 1919 o pouti sv. Marka v Beneticích za veliké účasti nejen místního občanstva, ale i celého širého okolí, na svahu u kostela 3 lípy, aby se staly velkými a milými pamětníky a nesmrtelnými hlasateli nabyté svobody.
Správce školy Antonín Skála s dětmi za pomoci předsedy místní školní rady Jana Vlacha a Jana Vostala jakožto zástupce obce zasadil „u Kopečkových“, t.j. u domu Jana Vostala čís. 7.: na kopečku „Lípu Masarykovu“, uprostřed na svahu kostelním „Lípu legionářů“, a v prodloužené přímce vzhůru u kostela v řadě stromů „Lípu Svobody“.Mezitím přednášeli žáci Benetické školy některé básně. Lípy odporučeny ochraně obecenstva. Zdařilá slavnost zakončena národními hymnami.
Roku 1919 15. června konaly se ve všech obcích republiky čsl, a také v Beneticích obecní volby, ale nikoliv už dle sborů, nýbrž dle nového řádu volebního – republikánského; ke kteréhož každý občan i občanka od 21. roku, bydlel-li v místě alespoň 3 měsíce počítajíc zpět ode dne vyložení voličských seznamů, má právo volební.
Volby obecního zastupitelstva se konají dle zásady poměrného zastoupení,(v obcích s více než 700 obyvateli) nebo podle zásady relativní většiny v menších obcích; tyto však mohou voliti také podle poměrného zastoupení , požádá-li jedna desetina voličů nejméně 8 dní před vyložením voličských seznamů o tento způsob. Zavádí se nově systém kandidátních listin dle politických stran t.zv vázané kandidátní listiny.
V Beneticích – Věstoňovicích podána byla toliko jedna kandidátní listina, která byla sestavena dohodou strany republikánské, která toho roku zde založena byla, a strany lidové. Z 12 členů, kteří na obec Benetice – Věstoňovice ze 115 voličůdo obecního zastupitelstva připadají, dostalo se straně republikánské 8 členů a straně lidové 4 členové. Po schválení volby byl zvolen starostou Stanislav Dobrovolný.
Sbírka na zlatý poklad republiky čsl. toho roku konaná vynesla 133K; a to 34 dvoukorun, 13 pětikorun, j rubl 1 stříbrnou medaili.
Téhož roku : 1919 : založena byla Místní osvětová komise : Předsedou zvolen byl Jan Vostal a jednatelem Antonín Skála.
Roku 1920 konaly se volby do poslanecké sněmovny. Voličů při volbě zúčastněných bylo 115; z těch odevzdáno bylo 59 hlasů pro stranu republikánskou, 41 hlasů pro stranu lidovou a 5 hlasů pro stranu sociálně demokratickou.
Na to 25. dubna konaly se volby do senátu; těch zúčastnilo se 90 voličů, z nichž odevzdali 50 hlasů pro stranu republikánskou , 36 hlasů pro lidovou a 4 hlasy pro sociálně demokratickou.
Téhož roku také : 1920 : volena nová školní rada, dle zákona ze dne 9. dubna čís.-292-Sb. z.a.n. V nových místních školních radách musí býti 2x tolik zástupců občanů co učitelů. Ministr ve svém výnosu zdůrazňuje aby do místních školních rad byli vysíláni občané, kteří mají nebo mohou míti děti školou povinné. Obecní zastupitelstvo zvolilo za členy místní školní rady Jana Vostala, Julia Vostala, Karla Vostala z Benetic a Jakuba Novotného z Věstoňovic; za náhradníky Ladislava Vlacha, Bohumila Jurdu a Jana Školaře. Za učitelstvo byl v této místní školní radě Antonín Skála, správce školy a Emilie Jochová, učitelka ženských ručních prací. Předsedou zvolen byl Jan Vostal, místopředsedou Jakub Novotný
Roku 1922 odešel Eduard Gryc, farář, na nové své působiště do Troubska a 1. srpna 1922 nastoupil svůj úřad jako farář v Beneticích Antonín Krpoun, kooperátor do té doby v Třešti. Brzo po začátku školního roku 1922 – 23 odešel správce školy Antonín Skála byv jmenován učitelem na měšťanské škole v Třebíči; správce školy zatímním se stal Bohuš Sovák, který však po smrti řídícího učitele ve Svatoslavi po Vánocích roku 1923 odešel do Svatoslavi a učitelkou v Beneticích ustanovena Olga Lacetková.
Roku 1923 byly konány nové volby do obcí při nichž dostala do obecního zastupitelstva strana republikánská všechny své kandidáty, ježto žádosti lidové strany o volbu dle poměrného zastoupení byla pro nedostatečný podpis voličů zamítnuta. Starostou zvolen Ladislav Vlach, radním pro Věstoňovice Jakub Novotný. Starosta Ladislav Vlach však po 2 létech z důvodů hospodářských a zdravotních rezignoval a úřad starosty převzal Julius Vostal, který zůstal starostou až do nové volby. Počátkem školního roku 1923 – 24 stal se správcem školy Antonín Polák.
V době od 1. – 7 listopadu 1924 byly v kostele v Beneticích pro farnost Benetickou konány sv. misie redemptoristou z Brna P. Kaňovským.
Roku 1925 konaly se znovu volby do národního shromáždění. Do poslanecké sněmovny volilo 107 voličů; z těch 50 odevzdalo hlasy republikánské straně, 49 straně lidové, 2 agrární konzervativní, 2 malozemědělské, 2 českosocialistické, 1 živnostenské a 1 komunistické. Do senátu volilo 94 voličů, a z těch 43 odevzdali hlasy straně lidové, 41 republikánské, 4 agrární konzervativní 3 českosocialistické, 1 živnostenské, 1 národní práce a 1 komunistické.
Dne 10. května 1926 vykonal J.M. Dr. Josef Kupka, světící biskupbrněnský, generální vizitaci a uděloval sv. biřmování.
Roku 1927 konány volby do obecního zastupitelstva a zvolen starostou obce Karel Vostal rolník z Benetic čís. 2, radním ve Věstoňovicích Stanislav Voda, jenž je zároveň předsedou znovuzvolené místní školní rady. Brzo po začátku školního roku 1927 – 28 odešel správce školy Antonín Polák do Horních Vilémovic a byl tam i v Beneticích pověřen správou školy; v Beneticích vyučoval v té době Viktor Pringler.
V roce 1928 13. června, ve středu – v 10. jubilejním roce trvání republiky čsl. – přijel do Třebíče pan president republiky Dr. T. G. Masaryk; přijel automobilem ze zámku v Židlochovicích, kdež nějakou dobu se zdržoval. V Třebíči byl slavnostně uvítán všemi starosty okresu, všemi dětmi škol okresu a velmi četným obecenstvem z celého širého okolí. Také Benetice se četně uvítání zúčastnily. President projel Třebíčí, na náměstí na slavnostně připravené tribuně byl pozdraven, prohlédl si památný kostel a odejel srdečně pozdravován směrem ke Starči. Byl to opravdu vjezd královský. Výstavy soudobé kultury v Č.S.R. v Brně v roku 1928 konané se zúčastnilo dosti občanů z Benetic; školní dítky byly společně se školou z Horních Vilémovic.
První volby do obecního a zemského zastupitelstva, kteréž při úpravě samosprávy, byly vykonány 2. prosince 1928.
Rok 1928 – byl rokem suchým
Důležité změny
Důležité a veliké změny nastaly v krajích republiky čsl. „pozemkovou reformou“. Dvůr v Batouchovicích, náležející do té doby majiteli panství Meziříčského Harrachovi, byl rozparcelován a tamější lihovar koupilo nově utvořené družstvo lihovarnické. Členy onoho družstva jsou rolníci z kraje okolo Batouchovic a také obec Benetická jest členy svými četně v něm zastoupena. Lihovar byl v roce 1928 opraven a mnohými novými stroji opatřen. Rolníci dojíždějící tam pro výpalky, které v době zimní jsou pro dobytek dobrým krmivem.
Z osady Věstoňovic jsou zase členy družstva lihovarnického v Čechtíně, kteréž jest majitelem dřívějšího lihovaru při dvoře v Čechtíně, a ten náležel majiteli panství Třebíčského Waldstejnovi.
Veliký kus sociální otázky rozřešen byl zavedením uzákoněného nuceného nemocenského a starobního pojištění dělnictva. u okresních nemocenských pojišťoven.
Za důležitou změnu bude také provždy pokládáno rozdělení honitby politické obce Benetic. Na žádost občanů z Věstoňovic rozdělena byla honitba koncem roku 1926 obecní honitbana honitbu obce Benetic a honitbu obce Věstoňovic. Poslední dražba konána už pro každou obec zvláště.
Rok 1929 Bývají v kraji našem tuhé a dlouhé zimy; tak dlouho trvala zima r. 1924, kdy sníh začal padati ohromnou vichřicí 25. prosince 1923; a ještě 21 dubna 1924 dostavily se vánice. Také u nás napadlo tehdy až na ½ m sněhu. Ale tak tuhou a dlouhou zimu, s tak velikými mrazy – 30°C i více, s takovým množstvím sněhu, že obec musí všechny silnice svého obvodu prohazovati, přece nikdo ještě nepamatuje. Dle novinářských zpráv nebylo takové zimy před 175 roky.
Zimou, sněhem a tak velkými mrazy jest postižen nejen kraj náš ale celá téměř Evropa, ba můžeme říci, že teplejší kraje a kraje podnebí mírnějšího jsou na tom tohoto roku ještě hůře než my horáci. Předpovídalo se sice, že po parném a suchém létě 1928 příjde tuhá zima, ale že bude tak tuhá, přece se nečekalo, ale skutečnost nás přesvědčila o pravdivosti předzvěsti. Vlaky nemohly v mnohých a mnohých krajích jezditi pro velké závěje a ještě více pro silné mrazy; mnoho škody nadělal mráz na strojích a různých součástkách železničního provozu. Lidé trpěli nedostatkem topiva, vodovody zamrzaly, a mráz, který počal již v prosinci 1928 nechce povoliti ještě ani v březnu , takže – 20°C počátkem března není vzácností. Zvláště měsíc únor nás důkladně vyplatil; že ministerstvo školství i školy na 14 dní v celé republice muselo zavřít. Ptactvo pomrzlo, zvěř následkem mrazů a nedostatkem potravy hyne. Co bude dál?
Nic netrvá věčně; příchodem jara mrazy povolily, sníh teplem slunečním dosti rychle se ztrácel a mizel; práce polní začaly; ovocné stromy v zahradách a silničních alejích vyrážely pupence, ale mnohé a mnohé stromy marně jsme čekali, kdy se zazelenají. Síla a tuhost mrazů se zvláště na ovocných stromech ukázala.
Jak bolestný to byl pohled na bezlisté, suché stromy v zahradách a alejích! V létě, kdy vše bují svěží zelení, ony tu stály bezlisté, smutné, zmrzlé, mrtvé. Škoda jich! Ale následky mrazů ukázaly se ještě později v letech dalších; všechny stromy, jejichž kůra byla od mrazů silně potrhána, zahynuly; byly to hlavně švestky´, tento oblíbený a užitečný strom.
Podle statistických zpráv zmrzlo v republice na 10 miliónů stromů. z toho přes 5 miliónů v Čechách, skoro 3 miliony v zemi Moravské a ostatní na Slovensku.
Jiné stromy mimo ovocné také utrpěly silnými mrazy; neboť i jasany, javory i duby trhal mráz, takže do trhlin kmenů i ruka vložiti se mohla. Ty ale obstály, rostou dále, jen jakost dřeva utrpěla, přes to, že trhliny se zalily. Podobné mrazy bývají v krajích našich přece jen řídké. Tak psaly noviny, že před 150. lety byly také takové tuhé mrazy, byly vypočítávány různé nemilé následky tehdejší mrazové pohromy, ale zmrznutí stromů neuváděno. Lze proto souditi, že obstály. Pravděpodobná příčina pohromy stromů r.1929 byla asi ta, že půda nebyla do hloubky mnoho promrzlá, pod silnou pokrývkou sněhovou se nezmrzlá půda se pařila, kořeny sály vláhu, šťáva proudila do stromů, a proto prý stromy zmrzly.
Škody na ovocném stromoví jsou ohromné. Cesta k jejich odstranění bude pilné vysazování mladých stromků.
Ještě jsme nezapomenuli na škodu mrazy způsobenou a již zase nová pohroma. Dne 4. července k večeru přihnala se prudká bouře s hroznou větrnou smrští, která ohromné škody způsobila na lesních stromech. Nejen jednotlivé stromy ale celé letorosty byly v pravém slova smyslu jako pokoseny. Staleté lípy a jiné stromy o samotě stojící byly zlámány jako sirky. V politickém okrese Třebíčském byla poškozena plocha 120 ha s poraženou dřevní hmotou 70.000 m3. Říkává se do třetice všeho dobrého – a také zlého- a tím byla v prosinci 6. silná častá jinovatka, která byla příčinou, že buď stromy celé, buď mnohé větve zlomeny byly.
Předčasné volby do zákonodárných sborů byly vykonány 27. října s tím výsledkem, že vzrostly strany socialistické, které pak vstoupily do vlády, a utvořena velká koalice za účasti německých sociálních demokratů.
Rok 1930 Strach před zimou r. 1930 byl veliký; neboť všeobecně se soudilo, že bude zase tak tuhá; ale nebyla. Zima byla velmi mírná a sněhu také málo. Brzké a krásné jaro jsme prožívaly. Jen květen byl hodně studený. Zato v červnu byla velká parna; a následkem toho veliké sucho, které i způsobilo, že nastaly brzo, předčasně i žně. Po 10. červenci již se žala žita, a to se nepřihodí tak často, i oves posečený 12. července bylo možno u Věstoňovic spatřiti. Koncem července přišla dlouho čekaná vláha, která v přestávkách trvala až do polovic srpna, takže žně se protáhly dosti dlouho a zbylé obilí hlavně oves na polích i vzrostl.
Dne 7. března 1930. dožil první president republiky čsl. Tomáš Garigue Masaryk 80let. Toho dne byly po celé republice ve všech obcích konány veliké oslavy. V Beneticích byla dopoledne ve školní místnosti slavnostní schůze obecního zastupitelstva,na níž jednohlasně byl pan president T. G. Masaryk byl jmenován čestným občanem Benetice – Věstoňovice.
Na jaře vykonána volba místní školní rady, jejímž předsedou zvolen byl Jaroslav Čapek, rolník v Beneticích.
V květnu provedeno bylo po celé republice československé sčítání zemědělských a lesních podniků za účelem statistickým a hospodářským. Autobusová linka mezi Třebíčí a Mřínem – dlouho čekaná a očekávaná – zavedena byla koncem měsíce dubna. Autobus p. Františka Kyrysky, obchodníka na Podklášteří, vyjížděl ráno z Měřína a jel přes Benetice, Budíkovice, Týn do Třebíče odtudž o ½ 12. hod vracel se opět do Měřína. Veliká výhra to pro Benetice a celý okolní kraj. Jen si jest přáti, abytoto jedině zde možné spojení se udrželo a žádné neštěstí se při tom nepřihodilo. V měsíci září : 20. byl ze státního nařízení proveden soupis všech ovocných stromů; a to i těch které v zimě 1929. zahynuly, a těch, které do Té doby již osázeny byly.
Ve dnech 26, 27, 28, října napadlo v kraji našom a v Beneticích zvláště taková spousta sněhu, že na některých místech silnice musely býti prohazovány, neboť ani pro automobily, ani pro povozy nebyly pro veliké závěje schůdné.
Sněhem tímto způsobeny byly nedozírné škody na lesním stromoví. dle vládního nařízení vykonáno bylo z 1. na 2. prosinec druhé sčítání lidu v republice čsl, první vykonáno bylo r. 1921.
Rok 1931 Nepřinesl nic zvláštního a důležitého.
Rok 1932 Toho roku :21. února : konány byly v Beneticích a Věstoňovicích volby do obecního zastupitelstva. Konány byly tentokráte opožděně ne s ostatními obcemi, protože posledním volbám byly činěny různé námitky, čímž dříve zvolené obecní zastupitelstvo nemohlo nastoupiti, a proto muselo nyní dosluhovati až 4 letá jeho působnost vypršela. Volby konány byly dohodou, a starostou zvolen nejmladší člen a také nejmladší hospodář v obci Alois Vaněk, rolník čísl. 11 v Beneticích.
Nestává se často aby v kraji bylo krupobití, ale 6. července navštívena byla osada Věstoňovice tímto zlem. Zničena byla všechna úroda žita, a ostatní plodiny se již valně nevzpamatovaly. lidé neměli ani potřebného obilí na podzimní setí, než dobročinnost mnohých z okolí pomohla. Tohoto roku obec Benetice – Věstoňovice rozhodla se také ku stavbě silnice na svém katastru ku Svatoslavi. Silnice zhotovena, ale řádně nedokončena, snad se tak stane později, neboť jen tak se může státi silnicí obecní.
Rok 1933 Tento rok začal tak, jak byl ukončen 1932. Bývá v době podzimní počasí hodně mlhavé, trvající i kolik dní. Mlha při mrazu namrzá na stromy, což trvá několik dní, při svitu slunečním však namrzlina ze stromů padá a je zase dobře. Koncem roku 1932 přivalila se hustá mlha , teploměr klesl pod nulu, mlha namrzala na větve stromů a tvořila se taková jinovatka, že stromy se ohýbaly a větve lámaly. Protože sluníčko téměř dva měsíce se neukázalo, jinovatky stále přibývalo, a tím se také stalo, že přišla druhá pohroma na lesy a zahradní stromy, pohroma podobná dřívější za vichřice aneb roku 1930 za spousty sněhu, lesy byly hrozně poškozeny. Mnoho také ztratil – zlomením košatých větví – na své kráse, v předu popsaný tzv. Čechův bouček.
Nově ustanovená místní školní rada zvolila 1. května předsedou Karla Vostala, rolníka č. 2 v Beneticích.
Kostelní konkurenční výbor pro farnost Benetickou pořídil nákladem 4000 kč pěkný taras u starého hřbitova, místa to dřívějšího, původního farního kostela, nyní dle rozhodnutí okresního soudu v Třebíči, na návrh zeměměřič. úřadu, zahrady farní.tím památné místo, kde stával malý, dřevěný kostelík, a kde odpočívají dávní farníci Benetičtí s jedním svým duchovním pastýřem, uchráněno od zkázy; obec Benetice dostala lepší vzhled, může býti kostelnímu konkurenčnímu výboru vděčna.
Čeho jsme byli toho roku svědky? Zjev dříve nevídaný. Nynější doba jest dobou veliké hospodářské tísně. Většina továren zastavila pro nedostatek odbytu zhotoveného zboží svůj provoz; tím také jsou vyřazeni z práce pracující lidé a zbaveni výdělku. Protože jinou práci najíti nemohou jsou nezaměstnaní, a jsou úplně bez jakýchkoliv hmotných prostředků, státní a obecní podpory nejsou veliké, proto chodí kolikráte i mladí po obcích a žebrají. Smutný to a bolestivý zjev. Po dnech radosti z vydobyté svobody a samostatnosti tím zjev bolestnější. Jak dlouho potrvá. Začal se objevovati již v loni a letos dostoupil neobyčejného rozměru.
Rok 1934 Hospodářská tíseň, všeobecně zvaná „krize“, doléhá i na venkov. Obilí stále zlevňuje, následkem toho se počíná i na venkově objevovati nedostatek peněz, upadání do dluhů. Stát, aby tomu odpomohl zavedl tzv. „monopol obilní“. Obilní společnost prostřednictvím družstev, jiných spolků a též i jednotlivců přijímá od zemědělců obilí za cenu pro tu dobu jí stanovenou, na níž stát hodně přispívá; a tak se udržuje cena obilí v přiměřené výši. Lid dělnický však s „monopolem“ spokojen není. jedné třídě – producentům – se pomohlo, druhé – konzumentům se nepomohlo.
Protože správce školy Jaroslav Římský měl zdravotní dovolenou a jeho zástupce učitel Krška na jaře také onemocněl, chodily děti ke konci školního roku 19333 – 34 do školy v Horních Vilémovicích.
Rok 1935 Ve školním roce 1934 – 35 spravovala školu v Beneticích za onemocnělého správce školy Jaroslava Římského sl. Marie Neumanová. Obilní společnost vydala pro podzimní setí nařízení, který druh osiva má se méně a nebo více seti. Nařízení časové, ale pro svobodu venkovského člověka nezvyklé!
Od 6. do 13. května byly ve farním kostele sv. Marka v Beneticích konány sv. missie členem řádu Salvatoriánů z Vranova u Brna P Janem Janiků. Počátkem školního roku 1935 – 36 vyučoval ve škole v Beneticích učitel Karel Kremláček, který 1. října nastoupil vojenskou službu a správcem školy ustanoven Josef Jelínek z Budišova.
Prezident republiky Dr. T. G. Masaryk odstoupil ze zdravotních důvodů a vysokého věku svého abdikační listinou ze dne 14. prosince 1935. Přidělen mu název – Osvoboditel.
Správa státu do nové volby nového prezidenta přešla na ministerského předsedu Dr. Milana Hodžu.
Dne 18. prosince 1935 byl zvolen za prezidenta čsl. republiky JUDr. a PHDr. Eduard Beneš – 340 hlasy ze 440, ministr zahraničních věcí a profesor sociologie na Karlově univerzitě v Praze. Narodil se 28. května 1884 v Kožlanech v Čechách. Studoval práva v Praze a v Paříži a zastával od 17. listopadu 1918 až do zvolení prezidentem úřad ministra zahraničního. Ministerským předsedou byl od 26. září 1921 do 7. října 1922. byl též předsedou společnosti národů v podzimním zasedání 1935. Dr. Eduard Beneš náleží ke straně národně socialistické, ale zachoval si víru katolickou i v bouřlivých dobách popřevratových. Kéž prozřetelnost Božská mu dopřeje, aby šťastně vedl náš stát Československý i v dobách budoucích.
Rok 1936 Dne 17. června přijel Dr. Eduard Beneš na své cestě Moravou i do Třebíče, kdež ohromnými zástupy lidu všech stavů a školní mládeže z celého okresu Třebíčského byl nadšeně a radostně pozdraven a slavnostně na náměstí před radnicí zástupci úřadů a okresu uvítán. Po prohlídce památné baziliky sv. Prokopa v Třebíči – zámku nastoupil cestu zpáteční do Brna. Prezidenta provázela i jeho choť.
Rok 1937 V měsíci září letošního roku prožíval čsl. národ nejsmutnější dny od svého osvobození. Onemocněl stařičký president Osvoboditel T. G. Masaryk.
S dychtivostí a obavami v srdci téměř hltal každý stručné zprávy za novin nebo z rádia o zdravotním stavu presidentově. Ale zprávy tyto neuspokojovaly. Prchal život ze srdce, které bylo všem tak drahé. A 14. září ráno smutné fanfáry a ještě smutnější hlas v rádiu sdělovaly světu, že toho dne brzo ráno tiše skonal v lánském zámku president Osvoboditel T. G. Masaryk. Za týden 21. září 1937 konaly se v Praze pohřební oslavy drahého za veliké účasti úřadů, legionářů, korporací, a občanstva i z dalekých krajin naší republiky. Tělesné ostatky byly ještě téhož dne převezeny do Lán, kde byly uloženy na místním hřbitově vedle choti Charlotty. „Tělo zemřelo, ale dílo a duch stále žijí mezi námi.“
Na podzim t. r. byla v naší obci zřízena elektrizace. Ponejprv se rozzářily žárovky v naší obci na štědrý den 1937.
Rok 1938 V letošním roce 1938 – roce jubilejním – kdy byly konány přípravy, aby bylo důstojně oslaveno 20leté trvání Československé republiky, dolehly na naši vlast těžké rány.
Činností národních menšin u nás žijících hlavně německé – vystupňovaly se požadavky jejich do té míry, že otázka našich menšin se stává otázkou mezinárodní. Pod hrozbou sousedů, kdy mír visí takřka na vlásku, pracují velmoci, aby zachránily Evropu od válečného požáru.
Nic nepomohla mobilisace vyhlášená u nás 23. září, ani rychlý a odhodlaný nástup našeho vojska na obranu ohrožené vlasti. Došlo ke schůzce čtyř velmocí v Mnichově 30. září a tam bez nás a o nás tak krutě rozhodnuto. Zradou svých spojenců jsme zůstali sami uprostřed mnoha nepřátel a nutno se podrobit.
Podobným způsobem rozhodnuto 2. listopadu ve Vídni o požadavcích Maďarska. Těmito rozhodnutími diktovány našemu státu požadavky tak osudné,že by horších nemohlo být ani pro stát vojensky poražený. Ztrácíme třetinu svého území a třetinu obyvatel, mezi nimi mnoho Čechů a Slováků.
Důsledky hospodářské, dopravní a jiné budou těžkým problémem, který náš nový – zmrzačený stát – musí překonávat. Snad budoucnost ukáže, čí to byla největší vina a je-li mezi státy nějaké právo a spravedlnost. V důsledku všeho co se stalo odstoupil president. Dr. E. Beneš 5. října a jeho pravomoce vykonává předseda vlády generál J. Syrový.Teprve 30. listopadu 1938 došlo k volbě nového presidenta. Zvolen Dr. Emil Hácha, president nejvyššího správního soudu v Praze.
Nespokojenost vůdců Slovenska vyvrcholila v polovině března 1939, kdy slovenský sněm prohlásil samostatnost Slovenska – 14 března 1939, V téže chvíli vstupuje německé vojsko na půdu Čech a Moravy a obsazuje je. Rozhodnutím Vůdce a říšského kancléře A. Hitlera zřízen Protektorát Čechy a Morava. Protektor šlechtic Neurath převzal svůj úřad 5. dubna 1939. Tak začíná nová éra dějin našeho těžce zkoušeného národa.
Rok 1939 – 1944 V září r. 1939 vypukla válka mezi Německem a Polskem, které v několika týdnech podlehlo. Běh událostí ( obsazení Dánska, Norska, Belgie, Holandska, Francie) tak rychle postupoval kupředu, že není možno se o nich rozepisovati. To nám praví dějiny.
V důsledku mimořádných poměrů bylo vydáno mnoho nařízení. Ve školách byly například pro závadnost vyřazeny z užívání všechny učebnice, takže se vyučovalo celý rok téměř bez učebnic. Stejně závadná literatura a obrazy, které připomínaly bývalý stav, byly z užívání vyřazeny.
Vnější úprava naší školy byla tak provedena, že staré nápisy na školní budově, orientační tabulky uvnitř budovy, razítka byly odstraněny a nahrazeny novými – dvojjazyčnými. Dne 27.1.1941 bylo zavedeno povinné vyučování jazyku německému.
I učitelstvo mělo ukázati vlastní píli navštěvováním zřízených kurzů něm. jazyka a návštěvou prázdninového kurzu pro přípravu správců škol k nařízené zkoušce z něm. jazyka, aby prokázal jeho znalost.
Zavedením řízeného hospodářství docházejí denně nařízení a předpisy již vloni byly zavedeny lístky na potraviny, látky a jiné věci denní potřeby. Rolníci odvádějí denně mléko do velkomezeříčské mlékárny, odkud dostávají potřebné máslo. Šrotovníky, odstředivky a máselnice jsou zaplombovány. Z jedné slepice se odvádí 60 vajec do roka. Týdně se dodává dobytek, obilí, sláma atd.
Hrůza války se šíří dál. Kromě území na nichž Německo zvítězilo vloni, válčilo se na Balkáně, v Jugoslávii, Rumunsku, Bulharsku.
Válka zuří ve středomoří, v Atlantiku, Africe a Asii. Města v Anglii a západní Evropě se řítí v troskách leteckých bomb.
Koncem června 1941 vypukla válka mezi Německem a Ruskem. Jakou popelkou je světová válka prvá proti této válce!
Dodávková povinnost hospodáťô se každým rokem vľtší. Tito musejí vést pečlivľ záznamy o celém svém majetku. Vše zaznamenávají do pomocných knížek. A do statkových archů.
Obec má časté prohlídky hospodářských stavení. Jedna z těchto prohlídek měla za následek značnou pokutu a uvěznění Jana Šindelky, rolníka z Benetic č. 1. Smutné však je že se lidé navzájem udávají, nemyslíce na to, že mohou zničit životy bližních.
Ve Věstoňovicích byli na udání uvězněni pro poslech zahraničních zpráv Stan. Voda, Karel Voda a Vilém Novotný. Budoucnost ukáže, kdo udával česky smýšlející lid.
V řadách našich lidí byly vykonávány persekuce a popravy. Denně popravováno několik desítek i set lidí. Jsou to ti, kteří měli nějaký vztah k osobám, které spáchali atentát na zastupujícího protektora SS Obergruppenfúhrera Heyndricha. Tento čin se stal 27.5. 1942. Stanný soud však trvá dále.
Židé byli z naší vlasti vypuzeni. Ti, kteří uprchli, byli bez milosti a krátce vyřízeni. Totéž ovšem postihlo i ty, kteří jim z jakéhokoliv důvodu pomáhali k útěku, nebo je potravinami podpořili.
V roce 1942 byl ve zdejší obci založen sbor dobrovolných hasičů. Starostou sboru byl zvolen Jaroslav Čapek, rolník v Beneticích. Byla zakoupena motorová stříkačka a potřebná výzbroj.
Se smrtí R. Hendricha jest spojena událost, která se stala začátkem června 1942. Mnozí obyvatelé zdejší obce byli vzbuzeni asi ve 4 hod. ráno divným hlukem a rachotem motorů. To přijeli němečtí vojáci na nákladních autech, aby vykonali domovní prohlídku. Žádný z občanů nesměl z vesnice ven a naopak. Vesničané byli vyděšeni, neboť měli obavy aby je nepostihl osud jiných vesnic. Se srdcem bušícím vyslechli každou zprávu, aby se jejich myšlenky uklidnily. ‚Hledají židy‘ pravil občan, který se náhodou tuto zprávu dozvěděl. Nenašli ovšem nikoho a tak s nepořízenou odtáhli. Takováto prohlídka byla opakována opět asi za týden. A tak plynuly dny a roky, až přišel rok 1945.
Rok 1945 Rok 1945 jest důležitým mezníkem v dějinách lidstva, neboť v tomto roce se skončila druhá světová válka. Lidstvo již téměř vyčerpáno čekalo na onu chvíli, kdy bude moci zas svobodně žít. Že tato dějinná chvíle přiblížila, byla patrná z toho, že na všech frontách Němci ustupovali a spojenecké armády se blížily k Berlínu.
Když pak bylo oznámeno říšským rozhlasem, že Hitler padl na bojišti v Berlíně, kapituloval velkoadmirál Dónitz dne 7. května 1945. Tím byl osud německé říše zpečetěn. I zdejší vesnice se dostala do válečného víru. Rusové zahájili generální ofenzívu na Moravu, a tak němečtí vojáci museli ustupovati na Českomoravskou vysočinu. Dostali jsme zde silnou německou posádku, která byla částí 6. německé motorizované pancířové divize, která bojovala u Rosic. Den po kapitulaci vydal německý generál rozkaz, aby se téměř vše spálilo. Bylo vyhlédnuto místo v úžlabině u Vostalového rybníka, kde téměř celé odpoledne v úterý dne 8. května 1945 byly páleny tanky, auta nákladní, osobní, motocykly a jiné věci. Plamen vyšlehoval vysoko, neboť vše bylo polito benzínem a do toho chaosu se mísily rány z nábojů, které tam byly vrženy. Zvláště výbuchy granátů a min způsobily silné otřesy v Beneticích.
Když Němci dokonali dílo zkázy, odejeli v úterý asi v ½ 9 hod v nľkolika jen nákladních autech.
Ráno pak ve středu o ½ 5 hodině projížděli Beneticemi Rusové – nejdříve na tancích, autech a pak Kozáci. Byly to nepřehledné řady Ruských bojovníků,kteří táhli od Třebíče směrem na Svatoslav. Lidi jim mávali na pozdrav a celá ves se ověnčila národními prapory.
Ihned byl utvořen místní Národní výbor,který převzal do svých rukou vedení v obci.
Pražský rozhlas nám oznámil, že přijede vláda Československé republiky do Prahy. Stalo se tak dne 10. května 1945, kdy Praha uvítala srdečně vládu na pražském hradě.
Praha zažila nejradostnější chvíle, kdy pan president Dr. Eduard Beneš přijel na pražský hrad. Středa – 16.květen – zůstane pro všechny Čechoslováky památným dnem, neboť se vrátil ten, jenž řídil osud Československé republiky za hranicemi po dobu světové války.
Také chmurná událost se přihodila u nás v tom víru dění. Když byly odstraňovány náboje a pancéřové pěsti, kterých bylo kolem vsi mnoho pohozeno, vybuchla jedna nečekaně a zasáhla Bohumila Vostala, cestáře z Benetic. Byl převezen do nemocnice v Třebíči, kde zjistili průstřel plic a plný zásah na noze. Též se započalo s obsazováním pohraničí. Byla uveřejněna částečná mobilisace a to roč. nar. v roce 1913 – 1917. Ze zdejší obce nastoupil voj. Službu Vostal Jaroslav.
19. srpna 1945 se pořádala dožínková slavnost v Třebíči, které se zúčastnil ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda.Slavnost se odbývala na zámeckém nádvoří za hojné účasti obecenstva.
Rok 1946 Po obnovení Československé republiky bylo přikročeno k volbám do Ústavodárného Národního shromáždění, V63by se prováděly dne 26. května 1946.
V předchozích dnech bylo možno pozorovati, jak jednotlivé strany provádějí rozsáhlé agitace ať již pomocí plakátů nebo schůzemi.
K volební urně přikročilo všechno ,obyvatelstvo z Benetic – Věstoňovic a výsledky byly tyto:
Lidová strana obdržela 93 hlasů Komunistická obdržela 13 hlasů
Nár. soc. obdržela 13 hlasů
Soc. dem. obdržela 11 hlasů
Podle výsledků voleb byly pak upraveny MNV, ONV, ZNV a naše vláda.
Volba presidenta republiky byla provedena dne 19. června 1946. Jednohlasně byl zvolen opět pan president Dr. Eduard Beneš.
Náš třebíčský okres může být hrdý na to, že si jej pan přes. Dr. E. Beneš vybral za letní sídlo. Nádherná poloha náměšťského zámku, který jest obklopen listnatými lesy a trůní na vysoké skále, poskytuje jistě našemu milému panu presidentovi načerpati nové síly do budoucí práce.
Jeho zájezd k nám se uskutečnil na začátku července 1946. Přijel od Jihlavy do Třebíče, kde ho slavnostně uvítaly školní děti, dále pak občané a představitelé okresu. Z naší obce se vypravili občané a sbor dorovol. hasičů uvítati vzácného hosta. Z Třebíče pak odejel pan president do svého letního sídla v Náměšti nad Oslavou. V Náměšti se pan president zdržel několik dní a pak pokračoval v cestě Moravou.
Vzhledem k tomu, že na obecní škole v Hor. Vilémovicích byl malý počet žactva ( celkem 8 ), byla obecná škola v Hor. Vilémovicích dočasně zrušena. Poněvadž byla obecná škola v Hor. Vilémovicích lepší, byla obecná škola v Beneticích přeložena dočasně do Hor. Vilémovic.
Obyvatelé Benetic v několika schůzích v roce 1946 se rozhodli, že v rámci Dvouletky postaví v Beneticích novou obecnou školu. Nová škola má státi pod vesnicí za zahradou p. J. Šindelky na pozemcích p. A. Přinosila a F. Vostala.
Pozemek pro stavbu školy schválil obvodový plánovatel sítě škol na třebíčském okrese p. ing. arch. Bohumil Tureček z Brna dne 23. srpna 1946 a jemu byly také zadány plány k provedení stavby.
V rámci budovatelského plánu byl v obci Beneticích dne 31. října 1946 zaveden obecní rozhlas za částku 20.000 Kčs. Jak je vidět ani naše obec nezůstala pozadu za ostatními obcemi.
Že zdejší občané jsou ve velmi dobré shodě se školou, to dokázala veliká účast místního obyvatelstva na komisionelním řízení ONV z Třebíče dne 3. prosince 1946. Komise jednomyslně schválila stavební místo a několik dní nato, vydala výměr, kterým se povolovala stavba nové školní budovy. MNV také dal do obecního rozpočtu na rok 1947 částku 1,700.000 Kč, kterou má býti hrazen stavební náklad. Žádost o stavbu školy a rozpočet obce byl dne 17. prosince 1946 schválen ZNV v Brně a poskytnuta obci výpůjčka v částce 1,000.000 Kč.
Rok 1947 Dne 6. května 1947 se začalo se stavbou nové obecní školy. Stavba byla zadána fě. Jos. Máca, architekt v Třebíči.
Občané benetické farnosti vykonali dobrovolnou sbírku na zakoupení nových zvonů pro zdejší farní kostel. Sbírka vynesla 22.000 Kč. Dne 27. července 1947 byl slavnostně posvěcen prvý zvon, který vážil 2,25 q. Večer v 8 hodin se vyzvánělo 15 min. na počest padlým hrdinům ve druhé světové válce.
Od 1. září 1947 vyučuje řím. katol. náboženství Josef Fabík farář z Benetic, který působil v Telnici u Sokolnic. Dosavadní farář Adolf Peňaz byl přeložen do Jevišovic u Znojma.
Obec Benetice žádala o příděl lesa ‚Krčůvky’ zkonfiskovaného velkostatku Weldsteinova. Rozloha lesa měří asi 22 ha.
Okresní rolnická komise rozdělila svým výnosem říjnu 1947 tento les Beneticím a to 13 ha a Čechtínu 9 ha. Tento les leží v katastru obce Benetice, respektive Věstoňovice a tudíž také patří celý Beneticím. Proto obec Benetice se odvolala proti rozhodnutí okresní rolnické komise k vyšší instanci. Příští rok 1948 přinese tedy rozhodnutí.
Celá Českomoravská vysočina byla zneklidněna podzim r.1947 přecházením Benderovců z východních krajů na západ.
V sobotu večer na svátek Všech svatých asi o půl šesté hodině někdo vzal za kliku u školních dveří v Hor. Vilémovicích. Když správce školy otevřel dveře objevili se dva Benderovci. Jejich prvá věta zněla ‚Neboj sja čeloviče‘. Byli v civilu. Větší z nich měl na rameně pušku a druhý skrýval něco pod kabátem (snad samopal). Žádali mapu. Když jim bylo sděleno, že takové mapy zde není žádali ji s důrazem. Tu jim správce školy dal starou mapu bývalého Protektorátu, s kterou se spokojili a odešli směrem na Věstoňovice. Ve Věstoňovicích navštívili usedlost p. R. Bouzka, kde žádali o chléb a u p.
K. Vody žádali ponožky a něco k jídlu. Tato návštěva byla hlášena stanici
SNB v Čechtíně.
Rok 1948 V Beneticích na hosp. usedlosti č. 1 nastala změna. Dosavadní majitel Jan Šindelka prodal svoji usedlost, mimo louky ve Žlebě a lesa, p. Františkovi Valíkovi, cestáři za 22.000 Kč. Ten zrestauroval obytné stavení na slušnou hosp. usedlost.
10. března 1948 nás náhle opustil ministr zahraničí Dr. h. c. Jan Masaryk, člověk, který měl nesčetné přátele po celém světě a který patřil k nejoblíbenějším lidem naší republiky. Budeme na něho stále s láskou vzpomínat.
Občané farnosti benetické zakoupili ještě 2 menší zvony na zdejší farní kostel. Slavnostní svěcení nových zvonů vykonal vdp. děkan J. Doležel z Třebíče.
30. května1948 byly ve zdejší obci provedeny volby do ÚNS. Byla navržena jednotná kandidátní listina NF skládající se ze čtyř politických stran a bílý lístek. Pro národní frontu bylo odevzdáno 53 hlasů, bílých lístků bylo 46 a prázdných obálek 17.
Těžkou ranou pro náš národ byla abdikace p. presidenta Dr. E. Beneše. Odstoupil ze svého úřadu dne 7. 6. 1948. Byl to nejlepší syn našeho národa., který bojoval vždy za svůj národ. Jeho znal celý svět, znali ho všichni státníci světa. Jemu patří náš nejsrdečnější dík za osvobození první a druhé republiky a za jeho prozíravé státnické vedení. Přejeme mu všichni hodně zdraví, aby ještě dlouho zůstal mezi námi jako dobrý otec s dětmi.
14. června 1948 byl zvolen ÚNS nový president Československé republiky Klement Gottwald.
V červenci 1948 byla zdejší obec napojena na telefonní síť Svatoslav – Třebíč. Tím jsme skali dobré spojení se světem.
3. září 1948 zemřel v Sezimově Ústí president Československé republiky Dr. E. Beneš. Celý národ byl zahalen v hluboký
smutek. Odešel dobrý hospodář, starostlivý otec a moudrý učitel. Nikdy
nezapomeneme jeho úsilí o samostatnost Československé republiky. Svůj celý
život věnoval svému národu. Budiž mu za to čest a věčná památka. Dr. Eduard
Beneš byl pochován v Sezimově Ústí dne 8. září 1948.
Zdejší kraj byl postižen již po 2 léta velkým suchem. Úroda byla malá. Ačkoliv jsme již třetí rok osvobozeni, přece vše jest na lístky a proto také musí zemědělec odvést vše po odečtení samozásobitelské dávky a osiva. Dodávkové kontingenty jsou značné. Mnozí je nemohou splnit. Taktéž textilu je velmi málo a jest přidělován na poukazy a šatenky. Doufáme, že v příštím roce se zásobování zlepší.
To byly poslední věty, které pro nás neznámý pisatel této pamětní knihy zanechal. Do roku 1936 včetně, psal kroniku farář Antonín Krpoun. Autor pozdějších zápisů se v textu nepředstavil. Poté měl pravděpodobně vést kroniku pan Oldřich Jan, ředitel obecní školy v Beneticích, ale vážně onemocněl a v roce 1959 zemřel. Zřejmě se po kronice nikdo nesháněl, upadla v zapomnění, byla prohlášena za ztracenou. Když se v roce 2001 stěhovala vdova po Oldřichu Janovi, paní Zdenka Janová, do jiného bytu objevila kroniku mezi manželovými věcmi, které na památku uchovávala. Nejdříve přešla kronika do rukou pana Stanislava Vody, rodáka z Věstoňovic v té době bytem v Třebíči. Pan Voda, bez uvědomění zástupců obce Benetice, ale v dobré víře a snaze navázat a pokračovat v popisování událostí, popsal pár stránek textem, který Vám zde také předložím. Několik stránek ale stačilo, aby pan Voda poznal, že vést kroniku obce není věc snadná ani pro člověka trvale v obci bydlícího a že pátrat padesát let v minulosti je úkol téměř nemožný. Proto mě, jako tehdejšího starostu obce, oslovil a kroniku mi předal. Zde jsou jím napsané řádky.
Trochu z minulosti. Dříve se chodilo všude pěšky, nebo na bryčkách a košatinách. Košatínky V zimě se jezdilo na saních, které mistrně zhotovoval kolář Maštera František. Co žen chodilo do Třebíče s máslem a mlékem, 10 km tam a 10 km zpět.Pak se objevila na vesnici jízdní kola. Nejvíce jich užívali řemeslníci do práce a starší mládež do školy. Po válce 1914 – 1918 se objevily motocykly. U nás jeden z prvních měl motocykl K. Pulman z Horn. Vilémovic. Jednou za týden projelo auto nákladní a někdy i osobní. Dnes je v každém stavení automobil. Podniky mají auta nákladní a traktory. Když se podíváte po vesnici dnes, vidíte krásné domy pokryté pálenou či cementovou krytinou. Dříve to byly došky a šindele. Proto bylo tolik požárů a velkých, kdy vyhořely celé vesnice. Došky měly své přednosti, byly levné, z vlastního materiálu a udržovaly stále teplo a sucho. Byla to krytina vzdušná. Venkov navštěvovali lidé pro zpestření života, někdy na obtíž, žebrající lidé.
Podomní obchodníci v krosničkách před sebou na pásku nosili hřebínky, zrcátka, knoflíky, voňavá mýdla, vazelinku na pusinku. Jiní s krosnami na zádech zasklívali okna, která tehdy byla malá, dráteníci drátovali hliněné hrnce, opravovali děravé plechové hrnce nýtováním a flekováním. Velmi známým u nás byl Pepíček dráteníček, který opravoval hrnce a při tom si prozpěvoval. Také s flašinety chodili a hráli většinou Štrausovy valčíky. Také až z Jugoslávie chodili t. zv. Medvědáři, měli na řetěze vycvičeného mladého medvěda. Tloukli na bubínek a on na zadních nohách tancoval kolem nich. Horší spolek byli cikáni. Ti jeli na krytých vozech od vesnice do další, až když je četníci nebo starosta vyhnal. Cikánky většinou věštily, ale i kradli. Nosily široké sukně, pod kterou v nestřeženou chvíli schovaly ukradenou slepici a hned byla pryč. V každé obci byla vyhláška ‚Žebrání zakázáno‘. Ale často se vymlouvali, že neumí číst. Byl to obrázek monarchie. Někdy to byli chudáci a jindy pochybná existence. Konce byly smutné. V zimě jich hodně zmrzlo na cestách. V obcích byly obecní byty (pastoušky). Ve Věstoňovicích č. 9 a v Beneticích č. 4.
Zde přebývali lidé, kteří byli posláni do ‚domovské obce‘ t. zv. Šupem. Někteří nebyli schopní jít sami životem nebo byli nemocní a neměl se o ně kdo postarat. Někteří se schovávali pořídkou po domech. Bylo to velmi ponižující. Byly případy, kdy v jedné místnosti bydleli 2 – 3 rodiny pohromadě – rozdílných mentalit. Byla taková doba, snad už se nevrátí.
Kousek od Věstoňovic, na okraji Vilémovských lesů se říká ‚ U zabitého‘. Zde podle pověsti zabili lapkové hospodáře, snad to byl Jedoun ze Svatoslavi, který prodal dobytče v Třebíči a vracel se s penězi domů. Dnes podobných příběhů, kdy pro peníze se vraždí, je víc, ne zrovna v našem chudém kraji.
Něco o dětech. Do jednotřídky jsme chodili do Benetic a nějaký čas i do Horních Vilémovic. Dnes od roku 1947 je postavena krásná dvoutřídní škola v Beneticích. Děti mají více volného času, než za našich školních let.. Odpadlo pasení dobytka, polní práce, štípání dřeva. Naše račky byly meče vyrobené ze dřeva, t. zv. Cvrnda ( kolík 20 cm dl. na obou stranách do špice ) dal se do jamky na picání kuliček, klackem se na jednu stranu bouchlo, on vyletěl a všichni si ho přihrávali jako paletou.
Doslov
Tečka. Právě jste dočetli poslední větu, kterou do pamětní knihy napsal pan Stanislav Voda, rodák z Věstoňovic. Text nepopisuje žádnou konkrétní událost, ani konkrétní období. Dal by se jednoduše nazvat „Vzpomínání“.
Dlouhých, víc jak padesát let v této knize chybí. Celé generace lidí, nespočet událostí a příběhů, které jsou pro pokolení příští nenávratně ztraceny. Snad jen občas nějaký střípek minulého objeví se na světle současnosti, aby vzápětí pohasl a upadl již navždy v zapomnění.
V roce 2006, kronika obce opět ožila. Pro tuto, více jak záslužnou práci se mi podařilo získat p. Jana Bukovského. Nenarodil se v Beneticích, dřív bydlel v Třebíči v panelovém domě, pracoval u Škody Praha a pomáhal uvést do provozu Jadernou elektrárnu Dukovany. Nyní je již v důchodu. V r. 1992 koupil zde chalupu č. 9, bývalé Urbanovo. Postupně ji zrekonstruoval a od r. 2002 tu i se svou paní bydlí na stálo. Práce kronikáře se ujal s veškerou pečlivostí a zodpovědností. Události v obci zachycuje nejen perem ale také objektivem svého fotoaparátu. Z veškerého dění v obci je tak k nahlédnutí nepřeberné množství fotografií. Každoroční zápisy do kroniky jsou zveřejňovány na internetových stránkách obce, včetně fotografií.
Nezbývá než popřát Beneticím, krom jiného, vždy pečlivého kronikáře, zapisovatele všech událostí, změn, zvláštností a příhod. Pro naše děti a pro děti našich dětí. Pro generace příští. A protože bych to nenapsal lépe, vypůjčím si slova zakladatele této pamětní knihy, pana faráře Antonína Krpouna………..
………a nemám jiného přání, než aby přesně a svědomitě bylo v ní pokračováno, aby tak budoucí generace měla správný přehled o životě a činnosti svých předků. Bůh budiž všem a vždycky nápomocen!
V prosinci 2010 opsal a zpracoval
Jiří Vlach
